Podobenství pro Německo

Překlad původního textu Davida P. Goldmana „A Parable for Germany“ pro českou verzi Gatestone Institute zpracovaný mnou s přispěním paní Heleny Kolínské. Článek vyšel již 18. ledna 2016.

• Umírající Německo má na svém seznamu věcí pouze jednu položku, a tou položkou je vykoupení. Němci nemohou žádat o vykoupení z trestných činů svých prarodičů, protože nechápou, co je motivovalo dělat tak hrozné věci.
• Pro Merkelovou a většinu německé elity je objevení se milionů muslimských uprchlíků u německého prahu poslední šancí na vykoupení, příležitostí pro Německo vykoupit se od zločinů své minulosti prostřednictvím transcendentního aktu obětavosti.

Když myslím v noci na Německo,

zabíjí můj spánek.

- Heinrich Heine

Byl jednou jeden starý muž, který v mládí spáchal hrozný zločin, vraždu mnoha nevinných. Už si nemohl vzpomenout, co jej vedlo k tomu, to udělat; snažil se o tom nepřemýšlet, a vzpomínky mu přicházely na mysl neochotně a jen zřídka. Vztek a pocit viny dávno vybledly do neurčitého pocitu hnusu. Tvrdě pracoval a trochu rozptýlení našel v monotónních každodenních povinnostech. Hledal rozptýlení ve fádní zábavě; sledoval fotbal, díval se na pornografii, sledoval dabované verze amerických komedií, a jezdil na dovolenou k moři.

Měl dítě, ale žádná vnoučata; jeho dítě vědělo, že on kdysi udělal neodpustitelné věci, ale nechtělo vědět, co byly zač, a starý muž mu to nechtěl říct. Tento starý zločin mezi nimi visel jako černá opona.

Starý muž cítil, že již nebude dlouho žít. Před sebou viděl jen dny zahalené nudou, osvětlené jen občasným zábleskem lítosti. Nechal dny přicházet a odcházet, jeden po druhém, a očekával okamžik, kdy jejich počet vyprší, protože neznal, žádný jiný způsob, jak žít. Protože neměl žádné vazby k životu, nemohl se připravit na smrt.

Jednoho dne potkal starý muž na ulici zanedbané dítě bez domova a impulzívně ho pozval do svého bytu. Neznámého chlapce nakrmil a poskytl mu místo na spaní. Druhý den ráno koupil starý muž chlapci nové oblečení a daroval mu spoustu věcí - smartphone, herní konzoli a fotbalový dres. Dítě ulice se u něj chovalo jako doma, mluvilo však málo.

Netrvalo dlouho a starý muž si všiml, že se mu ztrácejí věci. Hodinky, které patřily jeho otci, zmizely ze zásuvky. Památeční stříbrný pohár již nestál v kredenci. Ještě hůře mu bylo, když přišel domů a našel zjevně úmyslně rozbité věci. Skleněný džbán ležel rozbitý na podlaze v kuchyni. V koupelně bylo prasklé zrcadlo. Polstrování pohovky bylo rozřezané.

Nakonec se starý muž chlapce zeptal: „Udělal jsem pro tebe jen dobro. Proč mi tohle děláš?“ Chlapec se starému muži vysmál a pak ho zmlátil. Starý muž ležel na zemi, krvácel z nosu a úst. Možná by měl zavolat policii? Pomyslel si: „Ne, nebudu volat policii. Co na tom záleží? Stejně brzy zemřu.  Snad z toho vzejde něco dobrého." Vyhlídka na smrt nás okrádá o racionalitu, zejména když si uvědomujeme, že jsme nežili dobře.

* * *

Německá kancléřka Angela Merkelová, Osobnost roku 2015 podle časopisu Time, byla vzorem racionality, nalézající zdroje na záchranu téměř bankrotujících jižních sousedů Německa během velké evropské dluhové krize v roce 2012, zmírňující ukrajinskou krizi po Majdanu a anexi Krymu Ruskem, vyvažující atlantické závazky a evropskou integraci, zatímco řídila jedinou úspěšnou hlavní ekonomiku Evropy. Merkelová byla racionální, tedy, než jí přestala být. 

Přijmout 1,2 miliónu muslimských uprchlíků v roce 2015 a možná další milión v roce 2016, a trvat na tom i po organizovaném hromadném sexuálním zneužívání spáchaném migranty v Kolíně nad Rýnem a dalších německých městech na Silvestra, bylo výrazem existenciálního zoufalství, ne racionální jednání. Co vysvětluje tuto zdánlivě náhlou změnu?

Zdá se být jasné, že kancléřka Merkelová jednala z popudu, který byl jak náhlý, tak i neodolatelný. Ačkoliv se v loňském roce počet uprchlíků na celém světě blížil 60 milionům, Německo nedělalo nic. Od 1. ledna 2014 do 30. června 2014 vyšlo v němčině méně než 1000 novinových článků obsahujících slovo Flüchtlinge (uprchlíci) - převážně o lodních neštěstích ve Středomoří.

Článek v Berliner Morgenpost z 2. 1. 2014 poznamenal, že německá vláda počítá se 6 000 uprchlíky v průběhu celého roku. Během druhé poloviny roku vyšlo více než čtvrt milionu článků. Až když uprchlická krize hrozila přerůst na hranicích Německa v humanitární katastrofu, začala vláda Merkelové jednat.

Tento druh vznětlivosti vyžaduje vysvětlení. Od druhé světové války Němci preferovali nemyslet na svoji minulost, protože je příliš hrozné o ní přemýšlet. Německý školský systém učí poslušně o holokaustu a německá města svědomitě připomínají zavražděné židy; stěny frankfurtského starého židovského hřbitova jsou pokryty malými bronzovými plaketami pro každého Žida deportovaného z města. „Oni nám nikdy neodpustí Osvětim," zavtipkoval rakousko-izraelský psychiatr Zvi Rix, a Němci se často pokoušejí relativizovat zločiny národního socialismu připisováním podobných věcí židům. Podle průzkumu Bertelsmannova institutu z ledna 2015 má 54% Němců mladších 29 let negativní mínění o Izraeli. 

Němci tvrdě pracují a uzavírají se ve svém soukromí: do svých osobních koníčků, dovolených a sportů. Ale nemají děti, do značné míry proto, že nemají rádi sami sebe. Německo umírá. Je možné nejen předvídat, ale je možné s přiměřenou mírou přesnosti spočítat bod, ve kterém bude zemi mezi Rýnem a Odrou obývat tak málo Němců, že bude stejně nesmyslné mluvit o Němcích, jako mluvit o Etruscích nebo o Thrácích. Při porodnosti 1,3 dítěte na ženu, klesne populace mladých lidí (0 až 19 let) a dospělých lidí v produktivním věku (20 až 64 let) v Německu do konce tohoto století na polovinu.

Umírající Německo má pouze jednu položku na svém seznamu věcí, a tou položkou je vykoupení. Němci nemohou žádat o vykoupení ze zločinů svých prarodičů, protože nechápou, co je motivovalo dělat tak hrozné věci. Jejich praprarodiče během první světové války věřili v nadřazenost německé kultury, a jejich prarodiče během druhé světové války věřili v nadřazenost árijské rasy. Dnešní Němci mohou věřit jen v to, že žádná kultura ani žádná rasa nemají jakýkoli nárok na přednost, a že všechny světové kultury mají stejnou hodnotu.

Neoblomný izraelský nacionalismus je děsí, protože nacionálně socialistické tvrzení o postavení „panské rasy", bylo ďábelskou parodií vyvolení Izraele. Židovská síla a úspěch jsou v německých očích nepříjemnou připomínkou nacistického překroucení biblické myšlenky vyvoleného národa.

Pro Merkelovou a většinu německé elity je objevení se milionů muslimských uprchlíků u německého prahu poslední šancí na vykoupení, příležitostí pro Německo vykoupit se od zločinů své minulosti prostřednictvím transcendentního aktu obětavosti. Němci se odvrátili od sebeobětování se za vlast k extrémní sebestřednosti. Německo se stalo materialistickým, bezbožným a filištýnským. 

Ale extrémní sebestřednost byla ubohým rozptýlením od pocitu hrůzy, který po druhé světové válce přetrvával. K podřízení německého lidu svému vedení používali nacisté děs a hrůzu -  „Schrecken und Entzsetzen“. Vyhlídka na další hrůzy vyplývající nikoli ze střetu civilizací, ale z konfliktů uvnitř muslimské civilizace, je pro Němce nesnesitelná, protože to připomíná hrůzy minulé války.

To je důvod, proč se Němci bezhlavě rozhodli přijmout miliony muslimských uprchlíků až tehdy, když jim byly prezentovány hrůzy války na jejich vlastním prahu. Dokud záplava uprchlíků nezasáhla v létě loňského roku střední Evropu, Německo o jejich problémy projevilo jen malý zájem. Jak již bylo uvedeno, Německo bylo připraveno přijmout v roce 2014 pouze 6000 uprchlíků. Teprve až když se v září virálně rozšířila fotografie utopeného kurdského chlapce, a v Rakousku bylo nalezeno v opuštěném kamionu tucet rozkládajících se těl, prohlásila Merkelová: „Wir Schaffen es." [„My to dokážeme.“] To je také důvod, proč Německo tuto politiku nezmění bez ohledu na to, jaký druh trestné činnosti uprchlíci spáchají.

Racionalita paní Merkelové se před hrůznou vyhlídkou lidského utrpení rozpadá. Německé elity doufají, že jeden poslední, velký, národní akt na rozloučenou otevře vyhlídku na vykoupení.

Obyčejní Němci, tím si buďte jistí, nechtějí být sexuálně napadáni organizovanou lůzou, nebo vystaveni jiným sociálně patologickým jevům, které s sebou uprchlíci přinášejí. Navzdory některým námitkám včetně některých velmi hlasitých, chtějí Němci nicméně dělat to, co jim Obrigkeit [vrchnost] řekne, stejně jako to vždycky dělali.

Je smutné, že Německo hledá vykoupení na nesprávných místech. Jeho posedlost pomáháním uprchlíkům není chyba nebo špatný úsudek, ale existenciální impuls tak silný, že to ani všechny důkazy o zhoubných účincích této politiky na světě nepřeváží.  Němce nikdo a nic neodradí od urychlení své vlastní destrukce. Mohou se stát jen děsivým příkladem pro nás ostatní.

David P. Goldman je americký ekonom, esejista a člen správní rady portálu Asia Times.

Česká verze webu Gatestone Institute.