Moc a moc jste mě zklamal, pane Jane Krausi.

Aktuální události komentuji jen zřídka. Být padesátým glosátorem nějaké události mě nebaví. Dnes jsem však po zhlédnutí nahrávky úvodních třinácti minut nejnovějšího dílu „Show Jana Krause“ udělal výjimku.

Jan Kraus na úvod řekl: „Dobrý večer dámy a pánové. Blíží se nám 28. říjen, státní svátek naší republiky, lépe řečeno Československé, z které vznikla naše. A já si myslím, že ten svátek je obzvláště důležitý, čím dál důležitější, abych řekl za sebe upřímně. Mám určité obavy o demokratický vývoj v naší zemi. Já si nic jiného nepřeju, než abychom byli demokratická a tolerantní země, pokud možno prosperující. A napadlo nás včera, že možná by bylo hezký přání zkusit, aby tady řekl ještě někdo jiný než já, kterej se chystá na oslavy 28. října v pražském podhradí, nebo jak se to nazvalo na Staroměstském náměstí, ale aby to řek ještě někdo jiný než já, když je to státní svátek republiky, a tak jsme si řekli, že zkusíme včera obvolat významné osobnosti našeho politického a společenského života a dáme jim příležitost, ať tady řeknou jednu větu, dvě, stručně pokud možno, co chtějí říct ke svátku této republice. Když jsme si to rozhodli včera, tak znáte to, nikdo nemá čas a tak dále. Nicméně zkusili jsme to. Byli jsme zvědaví, jestli někdo přijde. Přišli. Dámy a pánové, prosím.“

A pak to začalo. Nevím, jací lidé seděli v obecenstvu, nevím, jestli věděli, co je čeká, ale byl jsem šťastný, že tam nejsem. Cítil bych se tam totiž hodně trapně. Nejspíše bych odešel.

Chci akcentovat dvě věci.

1) Lidi, kteří přišli na pódium, rozhodně nepovažuji až na výjimky za významné osobnosti našeho politického a společenského života.

2) Většina z těchto lidí podle mě nesplnila zadání, které Jan Kraus předeslal. Jan Kraus řekl: „…dáme jim příležitost, ať tady řeknou jednu větu, dvě, stručně pokud možno, co chtějí říct ke svátku této republice.“ Přestože pan Jan Kraus neřekl  „popřát", ale „říct", tak to cítím tak, jak to píšu.

Jedna moje životní moudrost zní: „Člověče, nikdy nepodceňuj vlastní schopnost chovat se jako de.…“ Myslím, že by většině těchto lidí znalost této moudrosti prospěla a rozhodně by se nad ní měli zamyslet.

Mám vůči našemu prezidentovi mnoho výhrad a nelíbí se mi na něm spousta věcí (Za jeho názory na islám a ilegální migraci jsem mu naopak vděčný.), přesto bych si nikdy nedovolil proti představiteli našeho státu a staršímu člověku pronášet veřejně do televize slova, jaká mnozí členové tohoto „výkvětu“ našeho národa veřejně pronesli. Trapnost nad trapnost.

Jak chtějí tito lidé, kterým chybí elementární slušnost, být strážci demokracie v naší zemi? Napadá mě ono známé rčení „Zloděj křičí: Chyťte zloděje!“

Za naprostou nehoráznost považuji básničku z Facebooku (prý černý humor) „Nejlepší meta“: „Co je největší meta?“ Když mentál nedá metál!“, kterou přednesl „nevím, jak se jmenuje“ v čase 8:40 až 9:00 minut. Smích většiny „významných osobností“, který následoval, mě hodně zklamal. Černý humor mám rád, ale něco jiného je říkat takovou básničku mezi svými přáteli a něco jiného na veřejnosti nebo v televizi. 

Moc a moc jste mě zklamal, pane Jane Krausi…

Přemýšlel jsem o tom, co bych naší zemi popřál k 28. říjnu já, kdybych byl v „Show Jana Krause“ a měl se vyjádřit. Místo vlastního přání uvádím vzkaz, který se vztahuje k 28. říjnu a který mi poslala kamarádka. Její vzkaz zní: „Naši rádoby státníci by v tento den měli zapomenout na své  žabomyší války a konečně by si mohli uvědomit, že svátek 28. října je tu pro nás všechny, ne jen pro ně, a že by se mohli povznést nad urážení se, podtrhávání se a svoji ješitnou hloupost. Tento svátek je tu kvůli něčemu jinému a určitě ne kvůli nim!!!“ Moc hezky jsi to, Hanko, napsala.

Na závěr cituji úryvek z vyjádření pana profesora Petra Piťhy k událostem posledních dnů: „Domnívám se proto, že je třeba se k tomuto svátku postavit s potřebnou občanskou zodpovědností a trvat na tom, že Vladislavský sál, Pražský hrad, prezident, parlament, ústava, státní vlajka atd. jsou tím, čím být mají. Na tom nic nemění, kdo právě na Hradě sedí, nebo jak se chová. Státní symboly jsou totiž tím, co garantuje, vytváří a uchovává identitu státu. Nectít a tím spíše zpochybňovat či zneuctít tyto symboly je také zřejmou urážkou všech, kdo pod těmito symboly a pro ně položili své životy.“

Přečtěte si jeho vyjádření celé. Takto podle mě mluví významná osobnost našeho společenského života!